Zjišťuji podivné slovo. Pod mladovožickým hradem, druhdy královským
strážcem těžby ze stříbrných dolů v kraji, se táhne krásná alej vzrostlých
starobylých lip. Té se říká „Premonda“. Podivné, nezvyklé slovo. Nenajdeš je
v žádném slovníku. Ale tím spíše dráždí tvou zvědavost. Je ovšem místní
zvláštností a kdo jiný by mohl lépe vysvětlit zvláštnosti Mladé Vožice než
místní rodák, v Praze předseda Sdružení rodáků mladovožických, důkladný
znalec dějin, hudby, umění i průmyslu, filosofie i života, Ing. František
Novoveský? Opravdu! Projektant a stavitel nejmodernějších našich veřejných budov, budovatel sanatorií s evropskou pověstí v Tatrách je obratem ruky jazykozpytcem: „Pane, premonda je docela obyčejná promenáda,“ říká. „Ale abyste rozuměl tomu, kde se vzala, musíte se podívat do Elbančic. Ty jsou asi 3 km od Mladé Vožice.“

Jedny z nejstarších českých lázní Tak jsem se dostal do idylického zákoutí v
lesích mezi Blaníkem a Pacovem. Cíp země, dokonale odříznutý od světa. K
nejbližší železniční stanici 20 km, k autobusu 4 km, ale pohádka vysoké
oblohy, květnatých a vonných luk, šumících hvozdů a dojemné nádhery
starobylých listnatých stromů. A zároveň jedny z nejstarších českých lázní,
kdysi dychtivě vyhledávaných nemocnými. Podle listinných dokladů v Mladé Vožici i v Táboře dal baron Přehořovský zřídit už v r. 1639 nad pradávným zřídlem elbančické léčebné vody koupelnu s kotlem na ohřívání vody a r. 1689 napsal o lázních Elbančicích lékař Jan František z Erlsfeldu učené latinské pojednání “ Thermae Elbanicenses“. Říká v něm, že elbančická voda má léčivé síly, uvolňující zácpu, nečistoty kožní, vyrážky, záduchu, ledviny a především choroby ženské, protože obsahuje soli měďnaté.

Velký rozvoj Tehdy ovšem nebyly už Elbančice jen lázněmi s jedním kotlem,
nýbrž na svou dobu lázeňským místem opravdu dobře vybaveným a také s oblibou vyhledávaným. Měly hostinské pokoje, rozlehlý krytý bazén v rozměru 5×2,4 sáhu, s hloubkou 1 sáhu, s pěknými schůdky do vody. Kolem bazénu byly zvláštní místnosti s vanami a byl zde i výtopný kotel, protože nemocní přijížděli i v zimě. Panství vožické, patřící od třicetileté války pražskému arcibiskupu Küenburgovi, mělo v té době z Elbančic roční zisk 10 zlatých rýnských.

Něžné věnování Proč jsou elbančické prameny léčivé nebylo tehdejším lékařům známo. Ale prospívaly a proto byly vyhledávány. V roce 1740 se dokonce staly dárkem z lásky. Majitel panství hrabě František Josef z Küenburgu měl churavějící choť Marii Terezii Firmianovou a pro ni dal u zřídla postavit rozkošný zámeček ve francouzském slohu, který pak věnoval své choti něžným přípisem: „Chtěl bych, má nejdražší, aby sv. Antonín Elbančický daroval Ti opět zdraví. Nechť kolem tuskula Tvého šepotající listí a jásavé ptačí zpěvy mluví Ti o lásce k Tobě, nechť hnědooké srnky, které zrána vybíhají z lesa pro sladkou potravu z Tvé bílé ruky, přinášejí Ti každodenně můj vroucí pozdrav!“ Hrabě byl kavalír nejen ve slovech, nýbrž také ve svém daru.

Lázeňský zámeček je dodnes útulným hnízdem lásky – tehdy však ukrýval jen lidské žaly a dnes se změnil v hospodářské obytné stavení.
Zde jsme u „premondy“ Doba žádala, aby léčivé prameny byly překlenuty kaplí, zasvěcenou sv. Antonínovi z Elbančic a staly se svému kraji poutním místem, kterým zůstaly až do konce 19. století. Jak posloužily hraběnce Firmianové – Küenburgové není známo, ale jejich dosavadní sláva stále stoupala. Zámeček lásky se stal lázeňskou budovou, pro hosty se vyvářelo ve dvou kuchyních, okolí lázní bylo zvelebeno a utěšeným krajem vedla líbezná lipová alej z Elbančic přes Janov až k hradu v Mladé Vožici. Choří – většinou panstvo – chodili alejí na promenádu nebo na ní jezdili v kočárech. Bylo to jistě rušné, slavné místo, dnes zůstal z aleje u Elbančic necelý 1 km a v Mladé Vožici úsek, pojmenovaný záhadně „Premonda“, kteréžto slovo má pro nás nyní docela jasný smysl.

Od roku 1866 k dnešku Staří Římané měli pořekadlo: Časy se mění a lidé i
věci v nich. Posledním paprskem lázeňské slávy byl pro Elbančice rok 1866.
Tehdy se tu léčili poranění důstojníci rakouskouherské armády. Pak byla
vybudována silnice Mladá Vožice – Vlašim, která prameny podryla. Z domu,
stavěného z lásky k ženě, později domu lázeňského, se stala sýpka. Elbančice upadly v zapomenutí – jako by nikdy nebyly.